1. Slavníkovské hradiště

V seriálu článků popíšu vše, co jsem během uplynulého roku zjistil o českých Keltech. Něco, co už je běžně známé, ale i věci, které ještě nebyly nikde publikovány, dalo by se říci, že jde o objevy.



Dlouho jsem přemýšlel, jak text napsat. Původně jsem chtěl sepsat jen seznam historických faktů, takovou tabulku: letopočet = událost.



Bylo by to pro mě snazší, a možná i přehlednější. Ale nakonec jsem si to rozmyslel. Ano, jde o historická data, jde o seznam událostí. Ale také jde o příběh lidí, se kterými dnes cítím blízké citové pouto. A tak historie jednoho národa není jen seznamem dat. Někdy uběhne mnoho let a člověk je hned zapomene, a nikdy si na ně už nevzpomene. Jindy události jednoho roku mohou změnit životní cestu na celá staletí.

A tak popíšu vše jako příběh, jako příběh hledání a nacházení.

Po celou dobu jsem cítil silné vedení, jakoby mi někdo říkal, kam jít, co hledat, a co naopak nemá smysl.
Vše začalo před rokem. Seděl jsem doma a cítil prázdnotu neutěšených ulic blízkého sousedství, prázdnotu lidí honících se za čímsi, co mi nic neříká.

Říkal jsem si, to takhle není možné, musím něco změnit, přece nemůžu žít v takové prázdnotě a otupělosti. Musím něco podniknout. Ale co?
Pak mě napadlo, že to třeba není všude stejné, jako v té naší vesnici. Ano, je potřeba změnit vzduch, vyrazit na místa, kde je atmosféra jiná, kde je cítit klid a dobrý duch.
Chvíli jsem přemýšlel, kde by takové místo mohlo být, a pak mě napadlo, že mám vlastně za humny slavníkovské hradiště. Kdysi jsme tam byli, ale to už je dávno. A přitom jde o místo tak velkého duchovního významu. Třeba tam bude ta atmosféra lepší, za zkoušku to stojí. Tak jsme vyrazili na výlet na slavníkovské hradiště v Libici nad Cidlinou.
Místo nás příjemně překvapilo. Jak jsme přejeli dálnici, ocitli jsme se jakoby v jiném světě. Lidé měli jasné tváře, někteří nás zdravili (to by se u nás ve vesnici stát nemohlo ), a všude panovala příjemná letní atmosféra. Procházka příjemnou udržovanou alejí směrem k soutoku byla krásně osvěžující. Na hradišti nás čekalo další překvapení. Nebylo prázdné, ale co chvíli přicházeli lidé, poseděli, někteří si tiše povídali, byla cítit taková klidná, tichá, hluboká atmosféra, přímo navádějící k rozjímání.
Na hradišti byly čerstvé věnce, květiny, rozsvícené svíčky. A nová socha Vojtěcha a Radima Slavníků.
Ihned mě napadlo, ta tu přece nebyla, je nová. Ano, byla zde umístěna v roce 2000, tedy nepříliš dávno.
Čtu cedulku se sponzory, lidé a firmy z různých oblastí, dokonce Česká armáda, hm, kdo by to byl řekl.
Ano, tohle místo žije, zde je živý duch a lidé to cítí, proto přicházejí. Místo je udržované a příjemné.



Hned jsem přemýšlel, jak je možné, že stačí ujet pár kilometrů a člověk je najednou v jiném světě. A co vlastně způsobuje, že tu je stále tak silný a živý duch?

Připomínám si historii Slavníkovců, ano, šlo o bezprecedentní masakr, opravdová oběť. Možná, kdyby k masakru nedošlo, dnes by Česko vypadalo úplně jinak (a lépe...).
Ale duch tu zůstává. To znamená, že to ještě není pryč. Že událost, která se stala už více než před 1000 lety, ještě není zapomenuta, není odpuštěno, ano, historie se připomíná, vrací a čeká na rozřešení.
Křivda, která byla spáchána musí být napravena. A z atmosféry, která zde panuje, je jasně cítit, jaký duch zde byl zabit. Nevinný, čistý. Proto místo takové zůstalo.
No nic, říkal jsem si, je to určitě zajímavé. Musím o tom zjistit víc, jak to vlastně tenkrát bylo, a co to má společného s dneškem.

Tak jsem začal hledat, co vše by bylo možné zjistit o Slavníkovcích. Není toho mnoho, ale přece. Tak třeba že Slavník byl zámožný muž trochu volnějších mravů, ale přesto čestný, mocný a zároveň štědrý. To se jen tak nevidí. A taky že jeho manželka, Střezislava, byla žena podivuhodně krásná, z rodu Přemyslovců.
Zajímavé je, ze v česky psaných textech jsem vždy našel jen jméno Střezislava. V anglicky psaných textech bylo naopak vždy „Strezislava the Pretty“, Střezislava Krásná.
Že by měl někdo důvod české texty cenzurovat ? Hm, asi někdo, koho hryže svědomí se snaží Slavníkovce očernit, nebo aspoň shodit. Ano, skutečně jsem našel i takové informace, jako že prý byl Slavník zkorumpovaný státní úředník, haha...
Ale podívejme se na druhou stranu. Vojtěch byl ve své době velmi významný duchovní. Tak významný, že ho museli přemlouvat, jak papež, tak český král (no spíš kníže, do krále měl v té době ještě trochu daleko), aby si vzal biskupství. Odkdy se lidé přemlouvají, aby usedli na vysoké posty ? A to nemluvím o tom, že v té době míval biskup i větší moc než samotný kníže.
Vojtěch byl tak vážený, že královna Theofano mu dala na cestu tolik zlata, kolik Radim unesl. Jen tak... To by se dnes asi jen tak nestalo.
Papež se dokonce zmínil, ze pokud Čechové neposlechnou Vojtěcha, pak už nikoho (včetně všech německých duchovních, kteří určitě měli lepší kompetence zastávat úřad, ale nebyli v té době příliš úspěšní).
A že prý Vojtěch je jediný, který ten úřad může zastat.

Co bylo na Vojtěchovi tak zvláštního?
Víme také, že Vojtěch zcestoval velký kus Evropy, a že studoval v Německu. Jako správnému Slovanu by se mu tam asi nemělo moc chtít...
A polský král vykoupil jeho tělo vyvážením zlatem. Taky pěkný majlant za mrtvé tělo. Asi k tomu měl důvod. Ale jaký?
Další se týká Soběslava. Měl být nástupníkem svého otce. A zde to začíná být zajímavé. V osudný rok 995 byl Soběslav se svým vojskem na pomoci králi Ottu III. na výpravě proti vzpurným pohanům. Byl tam se svým vojskem také Boleslav. No to staví Soběslava přinejmenším na roveň českému „králi“ ! Také je známo, že jak Soběslav, tak Vojtěch byli osobními přáteli Oty III., na rozdíl od Boleslava. To se také počítá, asi spolu strávili hodně času debatami o vizi jednotné Evropy. Hm, jak velkou vizi měli tehdy Slavníkovci. To Boleslav myslel jen na vlastní prospěch, už to ukazuje na poněkud odlišnou úroveň úřadujícího knížete a Slavníků.

Po masakru roku 995 Soběslav utekl do Polska. Ale o čem se málo píše, že o pár let později se s Poláky vrátil do Prahy, Prahu dobyl a pak byl Soběslav v Praze několik let úřadující správce. Pak byl zabit při ústupu z Prahy, kdy ho vzbouření Čechové vyháněli.
Taky poněkud zvláštní historka - šlo o odvetu, nebo o něco víc ? A pokud šlo o odvetu, proč Soběslav jednoduše neutekl, ale radši se nechal na místě zabít?
Něco se mi na tom nezdálo. Podle mě Slavníkovci byli kulturně na daleko vyšší úrovni než Přemyslovci. A to přátelství s Ottou, to že nedělali rozdíly mezi německou a slovanskou stranou, a pak ten masakr.
Píše se, že pro masakr vlastně ani nebyl důvod. Ještě několik let před tím spolu Slavníkovci a Přemyslovci vycházeli výborně. Tak proč tak najednou, dokonce za nepřítomnosti hlavních přemyslovských sil, proč ?
Lámal jsem si s tím hlavu. Ale něco mi to připomínalo, totiž to vyvraždění, nejenom hlav, ale celých vesnic a okolí. To není vyrovnávání účtů, jak by se pro rivaly slušelo. Ani o regulérní válku. Ani o loupežení či šíření teritorií. Nene, kdepak. Připomínalo mi to to, co jsem viděl v Chorvatsku a Bosně před 12 lety. To byla úplně normální etnická čistka.
Nic víc, nic míň. Ale ta se přece nedělá jen tak pro nic za nic, notabene když vlastně ani není žádný kloudný argument, proč by ke sporu mělo dojít. Slavníkovci nikdy nevystupovali proti Přemyslovcům, naopak, vždy vyjadřovali svoji podporu a spojenectví. Tak proč?
Takové věci jako etnické čistky se dělají z hluboké nenávisti, vyplývající z obrovské zášti, a ta vzniká nejvíc z uražené pýchy, z pocitu odmítnutí, z uražené ješitnosti, ano, muselo se stát něco opravdu zásadního.

Uvádí se, že spor Slavníků a Přemyslovců se točil kolem mincí. Ale sami numismatologové toto popírají. Slavníkovci v té době, kdy nebyl ještě ustanoven mincovní regál, nemohli vážně Přemyslovce ražením mincí poškozovat.
Ale hle, mince sice nebyly hlavním důvodem rozepře, ale jak už to bývá, když jsou historikové v koncích, vysvětlení se najde jinde a zde právě u mincí.
Numismatologové mají nejasno ve slavníkovských mincích, ani o jejich významu, ani o jejich přesném datování či posloupnosti ražení jednotlivých typů. Něco na tom nesedí.



Soběslavův denár
Koruna na hlavě je podobného typu jako císařská koruna Oty II. a Oty III.

Našly se totiž mince, na nichž je Soběslav vyobrazen s korunou na hlavě. To nesedí, protože v té době měli tu výsadu jen opravdoví králové, čili ti, kteří byli pomazáni papežem, potažmo římským císařem. A to Boleslav nebyl, takže proto se výše zmiňuji o něm spíše jako o knížeti, no byl to takový král nekrál, nebo řekněme samozvaný král.
Ale na slavníkovských mincích byl vyobrazen Soběslav s korunou, výsadou králů.
Podívejme se na to takhle. Česko v té době už přijímalo křesťanství, a jako slušná křesťanská země potřebovalo krále. Pořádně pomazaného a vysvěceného ( a také loajálního, ha) jak se na správného křesťanského krále sluší.
Určitě, Ota III. jakožto nastupující římský císař měl tohle na vědomí. A v úvahu připadali dva kandidáti - etablovaný, ale zpupný, sobecký a celkově protivný a nafoukaný Boleslav. A férový, přátelský Soběslav, o přátelství Soběslava a Oty III. jsem už psal. No a v rozhodných bitvách se ukázalo. Předpokládám že Soběslavovy houfy se v tažení vyznamenaly, a Boleslavovy myslely jen na vlastní kořist. Ota se rozhodl - na trůnu v Česku by se mu více líbil Soběslav. Radostná zpráva letěla do Libice rychlostí větru, měnily se raznice a připravovalo se ražení mincí, nových Soběslavových minci. Stejná zpráva se ale stejně rychle dostala i do Prahy. Tady ovšem nebyla přijata radostně. Už to slyším, ty nadávky - takový prosťáček, nicka naivní, vždyť není ani pořádný šlechtic, ten Slavník, no tohle, korunu si zasloužíme my.
A následoval ten pocit odmítnutí, pohrdání, zmaru, ano uražené pýchy. Z takových pocitů se rodí ty nejnižší emoce. Řešení se nabídlo samo a ihned, Vršovci pomohou - Slavníkovců se zbavíme a koruna je naše.
Hrozný zločin - v té době i největší zločinci měli strach vztáhnout ruku na královskou krev - tady ale ještě královská nebyla - Slavníkovce vyvraždili, a koruna byla pak jen otázka času.
Můžete si představit to zoufalství Soběslavovo a pak i Vojtěchovo, když se dověděli co se stalo, na jejich místě bych utekl a do Česka se nikdy nevrátil. Přesto Soběslav našel v sobě sílu ještě jednou, byť nakrátko zvrátit ránu osudu a zmocnit se Prahy, která mu patřila. A zemřít, teď už to můžu říci, při její obraně. Čestně, aby pokoje došel, jak se říká.
No, Přemyslovcům se to ale stejně moc nevyplatilo. V té době každý věděl, co provedli, zejména papež a císařové. S Přemyslovci, krví zbrocenou linii, není radno se paktovat, tak zůstali ještě nejméně 200 let nepomazanými knížaty, než se na záležitost trochu zapomnělo, a mohlo se začít znovu.
Stejně jim to nepomohlo, protože za krátkou dobu stejně vymřeli.

Inu úkladná vražda budoucího krále se nevyplácí, a štěstí se od nich natrvalo odklonilo.
Horší důsledky tohle přineslo pro český národ. Vražda budoucího, prvního opravdu křesťanského pomazaného krále se nevyplácí. Soběslav měl založit českou královskou linii, která by vládla v Česku po staletí. Ale v rozhodujícím okamžiku došlo k selhání. S důsledky po staletí. Proto od té doby Česko nemělo nikdy vlastního právoplatného krále, dodnes se nenasel někdo, kdo byl byl opravdovou hlavou národa.
Není to zajímavé, že vlastně jediný opravdový, právoplatný český král byl Jiří z Poděbrad, rodem z místa jen několik kilometrů vzdáleného od původního Slavníkova sídla?

Takže dokud se stará křivda nenapraví v Česku nebude dobře...

Ano, jedna hádanka je tedy uzavřena.

Ptáte se, jak tohle vše souvisí s Kelty ? Říkám hodně, ale k tomu se teprve dostanu.