Příběh o Marobudovi a jeho říši

Před příchodem Germánů bylo území Čech obýváno Kelty, kteří pravděpodobně opustili toto území v 1. polovině 1. st. př. n. l. a odešli do Norika. Zejména pod tlakem germánských kmenů ze severozápadu a také proto, že většina Bójů, nejčastěji bojovníků, odešla, aby se mohla zúčastnit výbojů proti Dákům.
Autor: PhDr. Eduard Droberjar, Dr.

Předtím, než Marobud přišel do Čech, byly obývány jinými Germány (Hermundury), nositely plaňanského typu (součást grossromstedtské kultury), kteří k nám pronikali od 30. let 1.st. př. n. l. ze středního Německa. Poté, co sem začali přicházet Markomané (pravděpodobně v několika proudech), odešla část Hermundurů na západ a část se sžila s nově příchozími. Markomané do Čech přišli někdy v rozmezí let 9-6 př. n. l. a vytvořili zde Marobudovu říši. Ta však neměla dlouhého trvání, zanikla někdy v letech 19-20 n. l. Nejbližším a nejmocnějším sousedem Marobudovy říše byla říše římská = Imperium Romanum, s níž Marobudova říše udržovala obchodní vztahy.
Jedinými prameny, které se nám o Marobudovi dochovaly, jsou prameny písemné. Marobudovými současníky, kteří se o něm zmiňovali, byli historik a geograf Strabón (64/63 př. n. l. – 23/26 n. l.) a hlavně dvorní historik císařů Augusta a Tiberia Velleius Paterculus, který se jako velitel jedné legie zúčastnil tažení proti Marobudovi. Dále se o něm zmiňují Tacitus, Ptolemaios a okrajově také Suetonius.
Marobud (= Marbod, Marobod, Maroboduus) pocházel pravděpodobně z kmene Markomanů, obývajícího oblast horního nebo středního Pomohaní. Jméno tohoto kmene lze odvodit od slova „marko-mann“, což znamená hraničář. Říkalo se jim tak proto, že původně hraničili s negermánským kmenem, pravděpodobně s Kelty. Ti tehdy ještě s největší pravděpodobností sídlili ve středním Polabí. Ačkoli Marobud pocházel z germánského kmene, je jeho tvar jména keltský. Germánsky by jeho jméno znělo spíše Marabadvaz (= v boji slavný).
Marobud strávil své mládí v Římě na Augustově dvoře. Jak se tam dostal není zcela jasné. Pravděpodobné je, že zde žil jako rukojmí. Tehdy tam takhle žilo mnoho dětí barbarských králů, které byly vychovávány v římské kultuře a ideologii, aby mohli sloužit jako nástroj římské zahraniční politiky. V Římě Marobud strávil asi 10 - 15 let. Do čela Markomanů se dostal pravděpodobně s pomocí Římanů poté, co byl do Říma vyhnán Markomany jejich tehdejší král, jehož jméno neznáme. Nevíme však, kdy se Marobud stal opravdu králem Markomanů. Zda to bylo ještě před jejich vyvedením do Čech nebo až tehdy, kdy byl kmen v Čechách, tedy mimo dosah Římanů. Tehdy to ale asi nebylo důležité, protože římské nebezpečí vzrůstalo. Římané zahájily výpravy vedené Drusem proti germánským kmenům (zejména proti Cheruskům a Chattům) roku 12 př. n. l. Již roku 9 př. n. l. se římští vojáci dostali až k Labi. Proto se Marobud rozhodl dovést celý kmen Markomanů, včetně dalších drobných skupin (např. Marsingové, Bateinové, Korkonti, ...), které později s Markomany splynuly, do bezpečí. Stalo se tak někdy mezi lety 9 a 6 př. n. l. , kdy bylo Marobudovi 20 – 25 let. Markomani obsadili zejména střední Čechy, podkrušnohorskou oblast, jižní a východní Čechy. Během několika let připojil Marobud ke své říši i území sousedů. Buďto dohodami nebo mocensky. Nejprve si podmanil kmen Lugiů ze Slezska, z povodí řeky Odry. Tento kmen je považován za nositele przeworské kultury. Dále si podmanil kmen Gótů. Ti přišli z území dnešního Švédska a usadili se na dolním toku Visly. Jejich kultura v severním Polsku bývá nazývána jako kultura wielbarská. Dalším kmenem byl svábský kmen Semnonů, obývající území severně od Čech, mezi Labem a Odrou (dnešní Braniborsko). Dále se k Markomanům přidala také část Langobardů ze strachu před postupujícími Římany. Jelikož však část kmene Semnonů a Langobardů byla loajální vůči Římanům, vzrostla po připojení k Marobudovi nespokojenost..Dalšími kmeny, které se staly součástí Markomanské říše, byli polabští Hermunduři a Kvádové, sídlící na dolním toku řeky Moravy (severní část Rakouska, JZ Slovensko a snad i jižní Morava). Hranice Marobudovy říše na jihu určovala řeka Dunaj, západní hranici řeka Labe, severní hranicí bylo Baltské moře (dříve moře Svébské), východní hranici vymezovala řeka Visla a jihovýchodní Malé Karpaty.
Marobudova říše se budovala postupně. Roku 6 n. l. již byla vážným nebezpečím nejen pro sousední germánské kmeny, ale také pro římskou říši. Ta na ni také v témže roce zaútočila. Dá se mluvit o dvou fázích rozkvětu Marobudovy říše – před a po roce 6 n. l.
Základem Marobudovy říše byla armáda a organizovaný správní systém (systém družinictví a systém zvykového práva). Jeho armáda byla dobře organizovaná, snad existovalo i stálé vojsko přibližně o 74 000 bojovnících. Při jejich výcviku používal Marobud to, co se naučil při svém pobytu v Římě. Velice propracovaný byl i systém družinictví. Zprvu vznikaly za války, ale později i v mírovém období. Existovaly různé druhy družin, které se lišily velikostí, významem a hlavně zakladatelem. Moc se toho však neví o správních orgánech říše. Je jisté, že v čele byl Marobud, důležitou roli hrála jeho družina a rada starších (senát), kterou tvořili nejvýznamnější velmoži a náčelníci Markomanů a další zástupci germánských kmenů, které se připojily k Marobudově říši. Členové senátu pomáhali při rozhodnutí krále+H11ech bojeschopných mužů kmene. Neexistoval způsob hlasování, rozhodovala intenzita hluku, který vydávali. Hlavním prvkem hospodářství bylo zemědělství, dominoval chov dobytka. Důležitou roli hrála také řemesla, a to zejména zpracování železa a jiná specializovaná řemesla. Některé výrobky nesloužily k osobní spotřebě, nýbrž byly určeny k obchodu.
Archeologický termín používaný pro dobu Marobudovy říše je časná fáze B1 => fáze B1a, trvající od 10/5 př. n. l. – 20/30 n. l. Základy chronologie doby římské v Evropě, kde žili Germáni, položil hamburský profesor archeologie Hans Jűrgen Eggers v polovině 20. stol.
Kde bylo Marobudovo sídlo se stále nepodařilo zjistit. Ví se jen, že Germáni obývali spíše rovinné polohy, kde také stavěli svá sídliště. Hlavní oblastí osídlení byly střední Čechy. Žili v zahloubených domech o čtvercovém či obdelníkovém půdorysu o velikosti v průměru 15 m². Trávili v nich většinu času. Jsou zde nacházeny doklady řemeslné výroby, např. tkalcovství, kožedělnictví a zřídka také hrnčířství.
Hlavními pohřebišti Markomanů byly Dobřichov – Pičhora a Třebusice. Germáni své mrtvé spalovali na hranici se vším, co potřeboval a používal za svého života. Spálené kůstky se pak ukládaly do popelnice, do které byly většinou také zdeformované milodary. Někdy se však nalezne také hrob s tělem nespáleným. Mohlo jít o někoho s rozdílným společenským postavením. Jisté to však není. Na obou pohřebištích byly hroby jak z konce 1. stol., tak i z 2. stol.n. l. V Třebusicích bylo zkoumáno 800 hrobů, některé z nich patřily do plaňanského horizontu, pohřbívalo se zde tedy ještě před příchodem Markomanů. Pohřebiště v Dobřichově – Pičhoře se zjištěnými 160 hroby bylo založeno až v době Marobudově. Bylo zkoumáno v roce 1896, proto chybí jakékoliv zpracování. Kromě keramických, bronzových, stříbrných nádob, kování picích rohů, součástí oděvů, šperků, zbraní, nástrojů atd., zde byla nalezena také část schránky na pečetě (tzv. bulla), která byla římského původu. Je tedy dokladem korespondence mezi Marobudovou a římskou říší.

Společnost:
Základní jednotkou germánské společnosti byla rodina. Podle velikosti domů lze na našem území vyloučit tzv. velkorodinu, která byla typická pro severní a severozápadní Germánii. Jednotlivé rodiny žily společně v osadách, které se sdružovaly do větších územních jednotek, označovaných antickými autory buď jako župa nebo pagus, ve kterých bylo sdruženo deset až dvacet osad. V jedné osadě žilo v průměru 50 obyvatel, takže v jedné župě mohlo být obyvatel 500 až 1000. Některé župy mohly mít velikost malého kmene, ale většinou zahrnovaly jen část kmenového území. Vyšší kmenovou jednotkou pak byl kmen, v některých žilo až několik desítek tisíc obyvatel. Několik kmenů tvořilo kmenový svaz, který byl nejvyšší organizační jednotkou Germánů. Jeden takový svaz se stal základem pro vznik Marobudovy říše. V čele každého kmene stál náčelník (princeps). Vyššími kmenovými náčelníky byla knížata. V čele kmenových svazů nebo říší stál král, který byl volen z nejvyšších vrstev, tedy z nobility. Představitelům obce i králům museli odvádět členové nejnižší vrstvy společnosti zemědělské produkty nebo suroviny. Významnou složkou germánské společnosti byli šamani a kněží, kteří pečovali o kult a náboženské obřady. Kněží konali obřady, věštili a snažili se vysvětlovat různé úkazy. Často měli vliv i na nejvyšší vrstvy společnosti. Tažení Římanů proti Marobudovi:
Rozsah a síla Marobudovy říše vyvolávala u Římanů značnou nervozitu. Navíc Římané chtěli zřídit další provincii z území označovaného jako Norické království, které sice bylo pod římskou kontrolou, ale přímo sousedilo s Marobudovou říší. Augustus chtěl získat nejen celé území Norického království, ale také jeho předpolí, což by znamenalo, že by k římské říši připojil i značnou část říše Marobudovy. Nově získaná území chtěl přičlenit k provincii Germania. Zprvu s Marobudem vyjednával, ale po neúspěchu přistoupili Římané k vojenskému tažení. To začalo roku 6 n. l. a šlo ve dvou směrech. Oba sbory se měli setkat v nitru Čech. Do Čech sice oba sbory došly, ale setkání se nikdy neuskutečnilo, protože vypuklo povstání v Panonii a oba sbory se musely vrátit zpět. Aby se Tiberius ujistil, že během panonského povstání ho Marobud nenapadne, začal s ním vyjednávat a v roce 6 n. l. byla uzavřena římsko-markomanská smlouva, v níž Marobud byl uznán za krále a přítele národa římského. Dále smlouva potvrzovala nezávislost obou říší.
Roku 9 n. l. došlo ke vzpouře Germánů žijících severně od Rýna. V jejich čele stál cheruský kníže Arminius. Území mezi Rýnem a Labem, kde se zřizovala nová římská provincie Germania, spravoval římský místodržící Publius Quinctilius Varus, který Germánům omezoval jejich osobní svobodu a práva a stále zvyšoval daně. Právě to vyvolalo vzpouru, která přerostla v celogermánský odpor obyvatel žijících na sever od Rýna. Byla proti nim roku 9 n. l. Varem vedena trestná výprava. Když Římané dorazili do pohoří zvané Teutoburský les (nachází se někde v dnešním Dolním Sasku), tedy do míst jim neznámých, byli přepadeni samotným Arminiem. Většina římských vojáků byla pobita a Varus nakonec spáchal sebevraždu. Po této zdrcující porážce byl Řím nucen ukončit vládu nad územím mezi Rýnem a Labem. Účast Markomanů v této válce není doložitelná, určitě se jí nezúčastnil větší počet markomanských mužů. Arminius sice žádal Marobuda o spolupráci, ale ten odmítl, protože si jasně uvědomoval, jaké důsledky by jeho zapojení ve válce mělo. Arminius se i poté, co v této bitvě zvítězil, pokusil rozvrátit Marobudovy vztahy s říší římskou tím, že mu na jeho dvůr poslal Varovu hlavu. Římané se nemohli smířit s drtivou porážkou a roku 16 n. l. se s Cherusky střetla římská armáda, tentokrát pod vedením Germanika v bitvě na pláni Idistaviso. Přesné místo bitvy se ještě archeologům nepodařilo najít, jisté však je, že se nachází někde na levém břehu řeky Vezery. Tato bitva skončila drtivou porážkou Cherusků, Arminiovi se však podařilo uprchnout. Touto bitvou skončila tzv. třicetiletá válka (14 př. n. l. – 16 n. l.) mezi Germány a Římany, kterou započal Tiberius.
Mezi Arminiem a Marobudem však začalo vrcholit napětí, což vedlo k oslabování Marobudovy říše. Zejména díky Arminiovi, který na Marobuda žárlil a začal jej proto očerňovat. Roku 17 došlo mezi nimi k rozhodujícímu boji, ke kterému došlo pravděpodobně severně od Čech, pravděpodobně v Sasku. Zpočátku byl boj nerozhodný, ale nakonec začali Marobuda opouštět všichni jeho spojenci a on byl nucen stáhnout se oslaben do středních Čech, kde měl své sídlo. Snažil se požádat Tiberia o pomoc, ale ten mu nevyhověl. V tu dobu se začíná stupňovat nenávist markomanských velmožů vůči Marobudovi. Nakonec se o zánik jeho říše postaral Katvalda, původně snad také Markoman, který pravděpodobně za největšího rozmachu říše utekl ke Gótům. Roku 19 se Katvaldovi a jeho vojsku podařilo proniknout do nitra Čecha a dobýt Marobudovo sídlo. Marobud se vydal k Tiberiovi na jih se žádostí o pomoc. V Itálii, resp. v Ravenně zůstal až do konce svého života.