Bardův hlas 2/2000

        Už jste se na něj jistě velmi těšili. Vyšlo na mě napsání tohoto úvodníku. Pro někoho to nic není, ale někomu to dá celkem práci. Nejsmutnější na tom je však to, že úvodník pro toto číslo byl už napsán (a určitě nebyl špatný), ale zaúřadoval nám tady šotek (teď tím nemyslím vůbec nikoho konkrétního) a zmíněný úvodník někam zašantročil. Je to škoda, ale třeba se zase objeví (odhadoval bych to tak do dvou až třech dnů od vydání tohoto čísla - Murphyho zákon) a pak Vás s ním třeba seznámíme - bude-li tedy ještě aktuální.
        V tomto čísle se trochu více zaměříme na Kelty a jejich svátky.

Ren

Co si můžete přečíst v tomto čísle?

Keltové, jak je neznáme - svědectví
"Oslavy výročí 5. února - svědectví vandru"
Dhamati - oddíl dětí a mládeže
4 největší keltské svátky
Staré pověsti keltské
Kdo byli Druidi?
Kdo byli Bardi?
TOP TEN

Vydává Občanské sdružení KELTOI dne 24. 4. 2000
IČO: 48682535, číslo účtu: Česká spořitelna a.s., 0483430389/0800
Č.reg. OÚ Mladá Boleslav OÚ 26/98 KELT
Foto, grafické zpracování, text: V. Klain, D. Kašpar, V. Horák
Kresby: Dan Kašpar, Martin Michale, Václav Klain
Kontaktní adresa: POZOR - ZMĚNA!
Dukelská 673; 293 01 Ml. Boleslav
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; www.volny.cz/keltoi
pozn. Některé texty nemusí být psány spisovnou češtinou

Keltové, jak je neznáme

    … tak se jmenuje putovní výstava, které předcházela výstava s názvem „Nahlédněme do pravěku“. Prvním místem, kde si veřejnost tuto výstavu může prohlédnout, je Kyjov. Někteří z nás toto místo již dlouho před akcí laškovně nazývali „Kyjev“. Ale to byl samozřejmě jen takový krycí název, protože se opravdu jednalo o město na jihu Moravy.
    Co fšechno takové výstavě předchází si jistě někteří z vás dovedou vybavit ve svých vzpomínkách (Vzpomínky na minulost??? – no dobře, tak to je zase z jiného soudku!). Ti z vás, kteří nikdy žádnou výstavu nepřipravovali, mi klidně mohou věřit, že je to spousta práce. Nejprve se musí naplánovat, co tam bude, spočítat kolik čeho bude potřeba, potom se vše musí zkompletovat a pohledat, je nutné doplnit ty věci, které buď chybí, nebo jsou poškozené a nakonec vše ještě jednou překontrolovat.
    Pak už zbývá vše jen naložit na Avii a odvézt do místa konání. Původní plán zněl: Odjezd po 15. h a příjezd do Kyjova kolem 20. h. Bohužel však nastalo několik komplikací (ať už s náklaďákem, nebo s nástěnkami, kterým byla věnována podstatná část pátku), takže z MB jsme vyjížděli až v 19:45 h. Správně tušíte, že do 10 – 20 minut se na Moravu dostane pouze hodně rychlá stíhačka a nikoliv felicia, natož pak Avia. Na místě jsme se ocitli něco před půlnocí. Chvíli po nás dorazilo i druhé auto a pak konečně i Avie. Ta byla bleskově složena.
    Odjeli jsme přespat do Bzence. Druhý den nám již od časných hodin začal pracovní den. Z té hromady dřeva, rákosu a dalších – v tuto chvíli dost těžko identifikovatelných – předmětů bylo třeba vytvořit výstavu. Zatím zabírala mohutný prostor a dost překážela. Ta hromada byla fakt dost strašidelná, ale pak se začal dít zázrak. Hromada postupně mizela (ubývalo metrů krychlových, ale začala zabírat více metrů čtverečných) a najednou, kde se vzala, tu se vzala polozemnice. Záhy na to se objevila i brána. Teď už zbývalo rozmístit další exponáty (např. pece, palisádu, stavy, některé modely, monoxylon …).
    K večeru bylo i prase napíchnuto na rožeň, aby bylo vše na zítra připraveno. Pak už nás čekala jen ta příjemnější část dne. Nastal totiž večer a my měli pozvání na exkurzi do sklípku …………………….. Tato pomlka zde má svůj osobitý význam. Nebudu ji rozvádět, protože pak by vyprávění nabralo zcela jiný rozměr.
    Přesuneme se tedy rovnou do neděle. Vernisáž měla proběhnout ve 14 h. Již od brzkého rána se rožnil čuník a dokončovaly práce na finálním rozmístění předmětů ve vitrínách a napsaly se popisky.
    Vernisáž bych hodnotil úspěšně, alespoň podle výrazu ve tvářích návštěvníků. Však také kdo by nebyl spokojen, když každý dostal na ochutnávku kus pečeného čuníka a kalíšek medovinky.
    Kyjov je skutečně výjimečné město. Nejenže se kolem rožnícího se čuníka neseběhli obyvatelé z jedné nejmenované menšiny, ale výjimečnost spočívala především v přístupu muzea (resp. zaměstnankyň) k nám. Všemožně nám vycházely vstříc a samozřejmostí pro ně bylo i přiložení rukou k dílu. Touto formou bych jim chtěl všem poděkovat. Zatím řadím toto muzeum na první místo – i když je to jen moje subjektivní hodnocení.

Ren

"Oslavy výročí 5. února"

    V rámci oslav nevím kolikátého výročí Pátého února uspořádala skupina nadšenců z Mladé Boleslavi přísně utajenou akci určenou jen pro zvané (což byl kde kdo) a nazvanou "Přechod Polomených hor aneb Polomenky potřetí".
    Sraz účastníků byl 5. února 2000 v 8:00 hodin na hlavním nádraží v našem nejmenovaném okresním městě, odkud se pokračovalo vlakmo do Starých Splavů. Cesta se však neobešla bez zdržení, neboť v nádražním kiosku v Doksech bylo pro účastníky oslav připraveno malé občerstvení.
    Z železniční stanice Staré Splavy se průvod vydal k vrcholu zvaném Dub (458 m. n. m.). Pod vrcholem byl za pomoci štiknože, výzbrojní to součástky Sovětské armády, slavnostně symbolicky přestřižen ostnatý drát, který byl překážkou v cestě.
    Z Dubu vedla trasa dále směrem na obec Hradčany, kde v odpoledních hodinách začal vzpomínkový pietní akt v místním pohostinství, zakončený lampionovým průvodem, který čítal jeden velký lampion a dvě malá lampioňátka. Průvod směřoval k několika hvězdovému hotelu Generál (některé turistické průvodce uvádí název Admirál, takže jak říkají bratři Slované: "Čórt znájet!"), kde byl zajištěn večerní kulturní program, občerstvení a nocleh.
    Jako jeden z účastníků mohu rovnopřísežně prohlásit, že oslavy Pátého února proběhly důstojně, a že ti dva mladoboleslavští trampové, kteří se nezúčastnili (jinak tam totiž byli všichni), mají čeho litovat.

Pejřa

Dhamati - oddíl dětí a mládeže

    Oddíl DHAMATI vyvstal z celotáborové hry Poselství tančících figurek, kterou zpracoval a zrealizoval tým 2. běhu letního tábora Keltoi v Jetřichovicích, a to v roce 1999. Historie oddílu není příliš dlouhá, avšak, myslím si, celkem zajímavá.
    Původně byl Dhamati název kmene domorodců, který žil na těžko přístupném, neprobádaném, a tedy i tajemném území, na němž se kdysi v dávné minulosti vyskytovala neznámá civilizace. O přítomnosti této civilizace svědčily pouze zvláštní obrazce - tančící figurky, jež se vyskytovaly na celém prostoru, kde kmen žil. Přesný význam figurek nikdo neznal. Až jednou na toto území přijela skupina badatelů a dobrodruhů, kteří se pokusili toto tajemství vyluštit a zjistit tak, co figurky znamenají. Protože však orientace a život v tomto drsném a divokém terénu není snadnou záležitostí, bez pomoci domorodců se nelze obejít. Proto museli postupně cizinci získávat důvěru kmene Dhamati. Když nadešel onen osudný okamžik a dobrodruhům se podařilo získat důvěru kmene, tak jim svatý muž - šaman vyjevil prastarou legendu, kteroužto si šamané předávali mezi sebou po mnoho generací. Tato legenda vyprávěla o záhadě zaniklé civilizace a poselství tančících figurek, jež však může být rozluštěno pouze lidmi houževnatými, moudrými a spravedlivými, kteří však nesmějí na tomto území žít. Skupina cizinců začala pátrat po významu tajemných figurek . Po dlouhých a strastiplných výpravách do nitra území a Údolí smrti, dobrodruzi získali a rozluštili zprávu, kterou zanechali poslední z posledních oné neznámé civilizace. Jelikož se jim toto podařilo, získali obdiv a úctu lidu kmene Dhamati. Proto byli badatelé přijati za členy tohoto kmene a získali tím nejvyšší možnou poctu, které se jim, jako cizincům, mohlo dostat. Aby však bylo legendě učiněno zadost, museli opustit toto území a vrátit se zpět mezi civilizovanou společnost.
    Tento příběh byl v podstatě myšlenkou naší celotáborové hry, kdy kmen Dhamati představovali vedoucí a skupinu dobrodruhů děti. Při průběhu této hry došlo k mnoha zajímavým situacím, které přinesly poučení nejen dětem, ale i nám, vedoucím. Každý má samozřejmě jiné pocity a zážitky, ale dovolím si tvrdit, že Poselství tančících figurek bylo zážitkem nezapomenutelným. Důkazem toho je oddíl Dhamati, který po tomto táboře vznikl. Původně byl tvořen těmi, kteří tuto celotáborovku hráli a chtěli ve spolupráci s námi pokračovat. Avšak postupem času se oddíl rozrůstá o další členy, což je pro nás, jako vedoucí, tou největší odměnou.
    Dhamati v současnosti pracuje jako celoroční oddíl. Činnost však netvoří zažitý způsob pravidelných schůzek, nýbrž pořádání jedno či vícedenních výprav do přírody. Tento trend bychom rádi zachovali i do let příštích, protože dle pocitů našich a názorů našich dětí je tento způsob práce vyhovující.

Fižla

4 největší keltské svátky

Imbolc
Beltine
Lughnasadh
Samhain

Imbolc
    IMBOLC ohlašuje začátek druhé čtvrtiny roku. Tomuto období vládne irská bohyně Brighid, pramáti všech Keltů. Má trojí poslání: léčí a uzdravuje a je patronkou kovářství a poezie. Její jméno zaznívá také v pojmenování místní bohyně severní Británie – Brigantia. Brighid je po Patrikovi druhou svatou patronkou Irska.
    Tento svátek se shoduje s dobou, kdy přicházejí na svět jehňata a ovce je kojí, což je ve skutečnosti základem významu slova Imbolc..

Beltine
    Svátek BELTINE oslavoval jasnou polovinu roku a lidé ho vítali s nadšením. Přezimující zvířata mohla být vyhnána na pastvu. Beltine byl zároveň oficiálním počátkem období válečných tažení. Beltine = „Ohně boha Beli“. Bůh Beli byl rovněž nazýván Belenus – Zářící.
    V předvečer Beltine byl v domě znovu rozděláván oheň. Tímto ohněm byly také zažehnuty dvě hranice a všechny domácí zvířata a lidé mezi nimi museli projít, aby se očistili od veškerých neduhů spojených se zimní polovinou roku. Polena z těchto ohňů se roznášela do každého domu a lidé jimi znovu zatápěli ve svých ohništích, předtím uhašených a vyčištěných. O zapalování májových ohňů dbali druidové.
    Beltine představoval všechno to, čeho si církev příliš nevážila a co tradiční církevní slavnosti nápadně postrádaly – lásku, sex, tanec a zpěv. Snoubenci a zamilovaní se podle starého zvyku vydávali v předvečer svátku ve dvojicích do lesů, takže se máj stal symbolem sexuálního zasvěcování a milostných her. Není bez významu, že svátek Imbolc, který se konal o 9 měsíců později, býval spojován s rozením dětí.

Lughnasadh
    Lughnasadh otevírá poslední čtvrtinu keltského roku. Svátek se odvozuje od pohřebních her, pořádaných irským bohem Lughem na počest jeho chůvy Tailiu; jeho jméno znamená „svazující povinnost Lughova“. Tailtiu byla pradávnou bohyní zemědělství, která prý zemřela při mýcení stromů, když chystala půdu pro obdělávání. V Irsku lidé očekávali toto období skutečně netrpělivě. Vždyť zatímco dosud přežívali ze zbytků z loňských žní, nyní se mohli radovat z dostatku. Lughnasadh zahrnoval čas žní, kdy všichni lidé pracovali na polích, aby pomohli sklidit obilí.
    Svatby se po žních konaly velmi často, protože drobní vlastníci půdy mohli určit, zda-li si budou moci v nadcházejícím období ženitbu dovolit. S Lughnasadhem bývalo spojeno obětování býka. Součástí oslav bylo rovněž mnoho her. Tento svátek symbolizuje hlubší svazek země s jejím lidem.

Samhain
    Svátkem SAMHAIN (walesky – Nos Cyn Calan Gauaf) začínala zimní polovina roku. Keltové věřili, že bohyně Cailleach, udeří kladivem do země a ta až do příchodu jarního dne Imbolc ztvrdne na kámen. Za noci Samhain se otevíraly brány do světa mrtvých a živí mohli hovořit se svými předky. Řada obyčejů spojených se svátkem všech svatých, příp. s Halloweenem, má však stále mnoho společného s dávnou vírou v dosažitelnost zemřelých v tento den. Předci bývali považováni za studnici vědění a moudrosti. Svátky Samhain a Beltine byly považovány za dny, ve kterých bylo možné překračovat meze pozemského bytí.

Staré pověsti keltské? - 2. část - závěr

    Mimochodem - Kosmas nenazýval našeho praotce Čechem, nýbrž jej pojmenoval Bohemus. Keltský kmen Bójů dal totiž naší zemi její prastarý název - Boiaimon, čili země Bójů, v latinské podobě znělo toto jméno Boiohaemum, odtud Bohemia. Bójové se rychle smísili s původním obyvatelstvem, které bylo samozřejmě také keltské (šlo zejména o mohylovou kulturu středních a jižních Čech). Některé prameny však vycházejí z toho, že kmen Bójů, známý i z jiných míst Evropy, patřil k těm starobylejším a v Čechách byl nositelem mohylové kultury právě on. Buď jak buď, o Bójích v naší zemi se dozvídáme i z pozdějších dobových kronik - roku 113 př. n. l. například Bójové statečně odrazili útok germánských Kimbrů, kteří je napadli od severozápadu. Kimbry Bójové z naší země vyhnali, ti se pokusili ještě napadnout území Volků-Tektoságů, kteří sídlili na Moravě, ale dopadli stejně. Nakonec Kimbrové vpadli na území Taurisků do Norika (dnešní Rakousko) a tam se dostali do vleklého konfliktu s Římany.
    Dále se o Bójích v naší zemi dozvídáme ze zpráv o další bitvě, kterou kolem roku 60 př. n. l. vedl bójský král Kritasir proti Dákům, vedených králem Burebistou. Nešťastnou bitvu Bójové prohráli. V našich zemích se Keltové ocitli sevřeni v železných kleštích mezi Římany, Dáky a hlavně Germány. Velká část keltských obyvatel (asi 32 000) tehdy odešla v masovém exodu z naší země a připojila se ke kmeni Helvétiů v dnešním Rakousku a Švýcarsku. Zbytek Bójů se statečně bránil germánským nájezdům od severu až do přelomu letopočtu. Germánští Markomané však nakonec marný odpor zbytků keltských kmenů zlomili. Podle pověstí i archeologických nálezů se zřejmě část Bójů před Germány uchýlila do Panonie, kde nacházíme jejich stopy v okolí dnešní Bratislavy a na Děvíně.
    Vraťme se však na počátek keltských dějin v Čechách. V Kosmově kronice se objevuje po praotci Čechovi jméno další historické osobnosti - knížete a soudce Kroka. "Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval." Tolik píše o Krokovi Kosmas. Byl tedy Krok knížetem, panovníkem, nebo soudcem? My známe tuto funkci sjednocenou právě v keltské společnosti druidů. To by však bylo na dokázání jeho keltského původu málo.
    Máme ale vodítko v samotném jménu Kroka. jedná se totiž zcela jistě o keltské jméno. Kosmas jej uvádí jako Crocco a v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů - v bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Jak se můžeme přesvědčit v knize "The Celtic World", kterou vydal oxfordský profesor Barry Cunlyffe r. 1990, nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco!
    Pakliže ještě nejsme o keltském knížeti Krokovi přesvědčeni, pojďme se vydat na jeho slavný hrad. Kosmas ve svém díle připomíná, že "podle jména jeho je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese poblíž vsi Zbečna". Také Krokova nejmladší cena prý sídlila v hradu "u lesa, jenž táhne se až ke vsi Zbečnu". My však víme, že v těchto místech se žádné slovanské hradiště z doby prvních Slovanů (či alespoň z doby před Kosmou) nenachází. V uvedených místech se však nachází "stromovím již zarostlé" hradiště, které musel znát již Kosmas. Poblíž Stradonic se totiž nad Berounkou vypínalo jedno z nejkrásnějších a nejbohatších keltských měst - oppid. Stradonické oppidum, snad kdysi nazývané Boiodunon, bylo v dobách svého rozkvětu "českým Hongkongem", bylo to středisko vrcholné řemeslné výroby a významné obchodní centrum. Bylo snad založeno keltským vládcem či druidem Krokem?
    Kníže Krok neměl syny, zplodil však tři dcery, jimž "příroda nadělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům". Jaké byly tyto poklady moudrosti, o nichž hovoří kronikář Kosmas? Kazi se vyznala v lékařství a bylinkářství, Teta v modloslužebnictví a Libuše v soudcovství a věštbě. Přesně tyto atributy jsou však typické právě pro keltské kněžky.
    Zajímavý je i pohled na jména Krokových dcer. U jména Kazi ani nemusíme pochybovat o jeho původu - pochází totiž z keltského jazykového kmene Cassi, což znamenalo úcta nebo láska. Tento jazykový kmen se velmi často v keltských jménech vyskytoval, např. Cassibellaunos znamenalo "ten, který miluje (uctívá) boha Belena. Mimochodem lid, který "kouzelnici Kazi" miloval, prý vystavěl vysokou mohylu na její památku kdesi na hoře Oseka. Přes rozporné údaje, které Kosmas v tomto případě poskytuje, zůstává nejpravděpodobnějším vodítkem místo, na němž leželo největší české oppidum a tehdejší mocenské centrum - Závist u Zbraslavi. V knize "Počátkové předhistorického místopisu země České" od L. Šnajdra se píše: "Za hradištěm Závisťským leží mohyla, kterou hrabě z Kolovrat prokopati dal, v níž ale pouze střepy a kosti nalezl" Šlo o památnou mohylu vysoce vážené kněžny (či spíše kněžky) Kazi?
    Kazi si podle pověsti vzala za muže statného Bivoje. A to je další moment v našich pověstech, který má zcela nepochybně keltský původ. Rituální zápas s kancem byl odedávna zábavou při keltských slavnostech a sportovních kláních. Kanec byl posvátné zvíře Keltů a ti si jej vysoce vážili jako symbolu smělosti a odvahy, což se projevuje i v množství bronzových sošek kance, hojně nalézaných i u nás v Čechách.
    Druhá z Krokových dcer byla Teta. Křesťansky orientovaný Kosmas se příliš nedokázal přenést přes pohanskou víru této kněžny, proto jí zprvu charakterizuje jako ženu jemných mravů a citu, aby pak na jiném místě o ní hovořil jako o bezcitné modloslužebnici. Proč? Teta totiž naváděla "hloupý a nerozumný lid", aby se klaněl nadpřirozeným bytostem a uctíval přírodní síly. Uctívání ohně, kamenů či vody nebylo po chuti nastupující křesťanské církvi a tak již prý kníže Břetislav II. "hned při počátku svého knížectví dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil". Není třeba připomínat, že šlo o typické projevy keltského pohanského náboženství, které se u nás udrželo u prostého lidu až do pozdního středověku. I jméno Tety stojí za zmínku: není spojeno se slovním základem Teutatese - jednoho z hlavních keltských bohů?
    Nejmladší dcera Krokova nesla jméno Libuše, Kosmas jí ovšem ve své kronice nazývá Lubossa, což zní dosti slovansky. Ovšem Kosmas jména odvozoval nebo připodobňoval již vědomě v domnění, že píše dějiny slovanské. Stejně tak mohlo mít jméno nejmladší Krokovy dcery základ v keltské Liban. Také je možné, že se Kosmas zde nechal inspirovat jednou z delfských věštkyň (jednou ze Sibyl) o níž se zmiňuje Plútarchos a která nesla jméno Libyssa.
    Další rysy keltských pověstí nacházíme v popisu Přemysla, kterého si Libuše zvolila za muže. Víme, že podle legendy měli Čechové poznat svého budoucího krále mimo jiné podle toho, že oral u Stadic s dvěma volky. V keltských legendách se mnohokráte naráží na výsostné právo krále provést rituální obřad, jehož hlavní součástí je vyorat první brázdu u nově zakládaného sídla. Z chování býků (volků) zapřažených za pluh se usuzovalo, zda je vybrané místo vhodné. Je to narážka na starý keltský původ této pověsti o budoucím králi - oráči a zakladateli sídla? Dále se v pověsti hovoří o bílém koni, který měl posly dovést k Přemyslovi - což je další charakteristický rys keltské tradice, neboť posvátný bílý kůň hrál důležitou roli při věštbách i dalších příležitostech a většinou byl spojován s bohyní plodnosti, úrody a stád Eponou. Býlím koněm byl i Horymírův Šemík, je to náhoda?
    Vraťme se ještě k Přemyslovi, jde o legendu natolik národní, že ji neopomenuli ani archeologové a vyvinuli poměrně velké úsilí, aby nalezli nějaký doklad, nějakou hmotnou památku pojící se k této pověsti. Ves Stadice v údolí Bíliny na Teplicku skutečně existuje a vcelku se všichni shodují, že jde o ony Stadice, o kterých se zmiňuje i Kosmas. Bohužel nelze uznat za hmotný důkaz pověsti o uctívaném lískovém keři, který zde rostl prý od dob, kdy Přemysl zarazil do země svojí otku. O tomto keři se zmiňují kroniky, podle kterých ještě v roce 1627 byly podle starého zvyku donášeny ke korunovacím ořechy z Přemyslovy lísky ve Stadicích. O symbolickém významu lískových ořechů, jako zosobnění moudrosti v keltské mytologii nelze pochybovat.
    Avšak 20. října 1836 byla údajná Přemyslova otka nalezena! Nalezl jí nádeník Ignatz Honolke pracující pro stadického rychtáře na pravém břehu Bíliny pod tzv. Volskou horou. Nějakou dobu byla jako posvátná relikvie uchovávána ve vsi, až na jaře roku 1837 byla předána Národnímu muzeu v Praze, kde byl tento vzácný předmět konečně identifikován. Nešlo o žádnou otku, byla to pouze železná sekyrka z mladší doby laténské, tedy předmět náležící lidu keltskému, nikoliv slovanskému. ...
    Pověst o lucké válce je jednou z nejzajímavějších "pohanských" pověstí, které Kosmas zachytil. Jak se však zdá, právě tuto pověst Kosmas včlenil do své kroniky jako už hotový celek a mnoho odborníků již proto podlehlo svodům tuto epiku rekonstruovat jako starý český hrdinský zpěv. Nakolik však jde o záležitost slovanských dějin?
    Lucká válka vyvrcholila bitvou na Turském poli. Vesnička Tursko (dříve se však nazývala Černuc), se nachází poblíž Libčic nad Vltavou, na poloviční cestě od Řípu ku Praze. Poblíž jsou dva pahorky - Krliš a Erš a spousta mohyl, považovaných dlouho za mohyly přemyslovských bojovníků. Staročesky znějící název Krliš je prý zkomoleninou latinského Kyrie eleison - Pane smiluj se! Jméno kopce Erš je však starokeltský výraz, znamenající vítěz. Mohyly, které se zde nacházejí, také nejsou ze slovanských dob. Většina z nich, včetně té, která prý patřila vojevůdci Tyrovi, je datována do halštatskolaténské doby. O tom, jaká bitva se zde asi v dávnověku skutečně odehrála, na niž pověst vzpomíná, můžeme usuzovat i z dochovaných narážek o "čarodějnicích", které se vedle bojovníků účastnily boje "na duchovní úrovni". Dost možná, že se jednalo o jednu z bitev, při kterých keltští Bójové odráželi útoky germánských Kimbrů či teutonů, jak se domníval pražský kronikář a starožitník Václav Krolmus.
převzato z knihy: Keltské horoskopy

Kdo byli Druidové?

    Druidové byli dávní básníci - kněží a básnířky - jež se od 5. st, kdy je vytlačilo křesťanství, stali předmětem neskonalé úcty i zdrojem omylů. Oni prý vybudovali Stonehenge, prý byli bájnými obyvateli Atlantidy a také měli být údajně ztraceným kmenem Izraele. Romantičtí duchové 18. st., jako např. John Toland a Henry Hurle, nám odkázali představu bíle oděného vousatého kněze se srpem v ruce.
    Podle současných popisů měl irský “vele-druid” na sobě kůži z bílého býka a bílým peřím zdobenou pokrývku hlavy s třepetavými křídly, nebo strakatý plášť se zlatými ornamenty. Bílé róby, na které se soustředila moderní doba, si kněží oblékali pouze ke specifickým obřadům, jakými bylo např. sbírání posvátných bylin.
    Tain zaznamenal léčebné metody Keltů doby železné. Hrdina CuChulain uzdravil zraněnou Morrigan tím, že jí popřál zdraví a požehnal jí jménem bohů i ostatních. Lug mac Ethnenn, jeden ze sidhů (skřítků), po tři dny a tři noci zpíval spícímu CuChulainnovi, že se jeho rány uzdraví. Potom mu do ran vložil léčivé byliny a trávy.
    Náboženské obřady druidů se neodehrávaly ve speciálních prostorách. Jejich svatyněmi byly Nemetony - mýtiny uprostřed lesa, chráněné valem či dřevěnou palisádou, nebo jen stromy. Až dvacet let trvalo předávání druidské nauky v úplnosti. Toto se dělo v hloubi lesa, daleko od pevností a měst.
    Slovo druid má pravděpodobně základ v předponě “dru”, což znamená tvrdý, pravý, odolný, stálý. “Dru-vides” byli “pravé-vidoucí”. Název pro druidskou ženu byl “ban-drui”. Druidové se zabývali věštěním, kouzly, astrologií, teologií, právním řádem, medicínou, přírodními vědami, hudbou a poezií. Byli v takové úctě, že si je za rádce vybírali královny a králové.
    Učení se mezi druidy předávalo ústně. Snažili se zachovat posvátnost a jistou nedostupnost svého vědění, spoléhajíce se na svou paměť.

Kdo byli Bardi?

    Bardi byli vypravěči příběhů. K jejich povinnostem patřilo vykládání bájí při ceremoniích, po náboženských obřadech, při nočních bděních u zemřelých, požehnání dětí, svatbách a svěcení domů. Vyprávěli své příběhy před bitvami, při podávání medoviny, na hostinách a pohřbech. Významné místo měly písně bardů před cestou, soudním jednáním a lovem.
    Náměty příběhů byly šité na míru dané příležitosti: “válečné” příběhy zněly před válečnou výpravou, “honácké” před výjezdy za dobytkem, “putovní” před vyplutím na moře, “početí a narození” při žehnání novorozeňat, “námluvy” na svatbách, “příběhy smrti” při bdění u zemřelého...
Bardi uchovávali bohatství hrdinských cyklů, rýmů, hádanek, písní, modliteb, rčení a genealogie. Posvátné příběhy se směly recitovat jen v noci v období mezi Samhainem (svátek Všech svatých) a Beltainem (První máj). Činnost bardů byla často soustředěna kolem ohniště, v srdci domácnosti.
    V Irsku byl nejvyšší básník (Ollamh) právně roven králi. Ollamh věštil a předpovídal budoucnost, a zahalen v plášť z ptačího peří prováděl posluchače za pomocí rituálů a vytržení zásvětím. Naslouchat vyprávění bardů se pokládalo za více, než pouhou zábavu. Těm, kdo budou dobře poslouchat, bylo přislíbeno zdraví, bohatství, potomstvo, štěstí v boji, bezpečnost na cestách a ochrana vůbec.
    Ve Walesu se nejvyšší básník (pencerdd) svým společenským postavením vyrovnal dvorním úředníkům. O stupeň níže postavený básník domu (bard teulu) přijímal harfu z rukou krále a podržel ji až do smrti. K jeho povinnostem patřilo povzbuzovat vojsko před bitvou a skládat milostné básně. Třetí třídou bardů byli cerddorioni, potulní zpěváci. Ti měli povzbuzovat a obšťastnovat lid a šířit velkomyslnost.
    Bardi měli v ruce mocnou zbraň: satiru. Nebezpečím bylo vystavit se jejich hněvu, který mohl zvířata a púdu zbavit plodnosti, a tvář člověka osypat puchýři.
    A proto i Vy nás mějte rádi a pilně naslouchejte našim vyprávěním - neboť my Vás máme taky rádi!

TOP TEN

    Tak ho tady máme - pravda - trochu se zpožděním, ale přece! Od 1. dubence se již každá dobrovolnicky odpracovaná hodina započítává do TOP TENu. Zatím je tedy sledováno pouze 14 dnů, ale i z toho již můžeme ledasco vytušit. Především mě mrzí, že nás je tak málo. Myslím tím tedy ty, kteří jsou ochotni něco udělat pro naši věc. Zajímavým poznatkem ja také to, že se jedná o nové lidi. A co vy ostatní??
    Ptáte se, co se během těch 14 dnů na pozemku udělalo? Postavil se další úsek palisády. To v sobě obsahuje i otesání, odkůrování a opálení kůlů. Dále se pokračovalo v přestavbě pekárny, se kterou se započalo již na podzim. Vyrobili jsme výhně a pece a také se změnil stav svatyně.
    A jak vypadá tabulka?

NOVÁ TABULKA

    Taky si řikáte, že ta tabulka vypadá “ňák divně??” Něco vám tady nesedí? A víte, že se vám nedivím? Ona je fakt divná a já vám prozradím, proč je divná.
    Jmenuje se to TOP TEN (TEN = 10)!! V této tabulce by mělo být pouze prvních 10 nejaktivnějších lidí. A já tam musel dát úplně všechny, kteří nám pomohli. Snad ta tabulka v příštím čísle již bude vypadat zajímavěji.
    Věřím, že si každý najdete chvilku času a setkáme se na pozemku.

Ren