6.10 Keltský rok

Keltský svátek duší předků a nový rok

Koncem podzimu, kdy den je čím dál tím kratší a tmy valem přibývá, jsou teplé letní dny a veselé večery, kdy bylo možné tančit kolem ohnů až do rána, více a více vzdálenější vzpomínkou. Barevné listí se stromů strhává vítr a jinovatkou je pokrývá ranní mráz. Nostalgie a melancholie zaplavuje naše duše, a v tomto ztichlém čase stále více vzpomínáme těch, kteří již odešli z toho našeho do Jiného světa, kteří již propluli bárkou do mlh Avalonu. Je zcela přirozené, že od pradávna Keltové zapalovali za prodlužijících se večerů lampičky poblíž vztyčených kamenů i posvátných nemetonů, aby tak bytosti, bloudící kolem kamenných strážců času našly okamžik spočinutí…. Bývalo zvykem, obzvláště pak o samhainové noci, kromě světla připravit poutníkům z Jiného světa i malé pohoštění. Neboť noc svátku Samhain, který začíná soumrakem podle dnešního kalendáře 31. října, je tou nocí, kdy je závoj, dělící náš svět a Jiný svět duchů, béan sídhe, duší předků, dávných hrdinů i ostatních tajemných bytostí, n e j t e n č í… Bloudíce ztichlou a mokrou krajinou, s přicházejícím soumrakem můžeme tu noc bezděky oním závojem projít, navštívit Jiný svět anebo potkáváme i v blízkosti obydlí bytosti z Jiného světa a můžeme s nimi tuto jedinou noc v roce pobýt. Kdo to zažil, obvykle o tom nevypráví. Anebo mu pamět neslouží…
….Z temnoty se vynořuje Paní s modrou tváří, možná stařena Cailleach, možná kouzelnice Keridwen. Je obětován král, tvrdým spánkem znehybní Zelený muž, strne mateřská bohyně, daleko se skrývá Brigit i Epona/Kotys…
Paní s modrou tváří, Ta která chodí v černém závoji, udeří třikrát svou holí o Zemi a ta ztvrdne jako kámen. Nastává Temná polovina roku. Bohyně Matka Země usnula tvrdým spánkem, Denního světla ubývá, ztichli ptáci a je třeba lovit zvěř, nežli krajina zapadá sněhem. Do svátku YULE, zimního slunovratu a přísvitu první naděje, zbývají dva nejtemnější měsíce.
A v tomto konci a temnotě se rodí dny nového roku. Třebaže světlo a teplo končí, něco nového opět začíná. Uprostřed tmy a chladu sestupuje bohyně Epona/Kotys do lesní jeskyně, kde mocný parohatý Cernunos pospává a čeká, až s jarem opět přijde jeho čas. Mužské síly mu však příliš neubylo, a tak zplodí s bohyní syna. Ten spatří světlo zimního slunce o slunovratu, o svátku YULE, a je tím zosobněným světlem, ve které všichni živí tvorové , zahřívající Bohyni Matku Zemi, doufají. Slunce se vrací, Epona kojí a Cernunovi sil přibývá. Jakkoli ledový krunýř Paní v Modrém závoji krajinu ještě bude svírat, semena se v zemi začínají hýbat, neboť uprostřed ledu a mrazů se blíží svátek IMBOLC, a moc sílícího světla se projevuje každým dnem…
Já vlastně nemám Samhain ráda. Ten smutek konce, jakkoli je cyklický, nutí vždy k dlouhým sebereflexím a vlhký chlad čiší odevšad. Jakoby celá příroda byla svým způsobem pohřebištěm nadějí a radostí uplynulého léta…V Británii, kde mají mlhu pořád, vymysleli Halloween. Blikající dýně-hlavy na každém rohu, a v noci si na přízraky ze zásvětí počíháme v pěkně strašidelném či groteskním kostýmu. A hlavně odmalička se učíme, že Smrt, duchové a příšery jsou vlastně taky k našemu pobavení, záleží na nás, zda máme pro strach uděláno. Halloween je určitě skvělým osvěžením v ubrečeném dušičkovém čase, neboť je zcela zřejmé, že i bludné duše předků se rády pobaví…že je ten humor trochu černý? Nedivme se, vše má přece v režii Paní v černém závoji, nezapomente…

Výslovnost [sauin]