Při rekonstrukci náboženského života Keltů často vycházíme z písemných zpráv. Ať už zpráv římských vojevůdců či historiků, nebo irských či velšských písemných památek. U těch je však problémem doba jejich vzniku - křesťanské období. Pokud se chceme v našem příspěvku zaměřit na uctívání Slunce, ať už jako božstva, symbolu, či přírodního jevu, naše pozornost by se měla spíše ubírat k archeologickým pramenům, protože písemná svědectví v tomto případě až na výjimky mlčí.
Na začátek přeci jen letmo nahlédneme do historických záznamů, několik mlhavých narážek totiž můžeme objevit i zde. Se sluncem je spojována eponymní irská bohyně Éria (zlatý pohár používaný při inauguraci pohanských králů ztotožňují někteří badatelé právě se sluncem). A jiný z irských bohů - Lug je spojován s zářivým světlem, což může na uctívání slunce také poukazovat. K našemu zkoumání mají co říct i keltské svátky. Beltain, Lugnasad i Samain byly spojeny se slunečními cykly.
Je také všeobecně známo, že křesťanská tradice čerpala z pohanských zvyků a obyčejů. Zajímavý je třeba svatojánský svátek, jehož součástí bylo kutálení hořícího kola. Pokud cestou do řeky nezhaslo, nadcházela dobrá úroda (hlavně vína). Keltové vnímali oheň jako pozemskou obdobu slunce. Dokázal léčit, očišťovat i ničit, stejně jako jeho nebeská předloha. Možná že i zde narážíme na pozůstatek nějakého „slunečního svátku“.
Archeologické prameny k nám mluví ještě nejasněji než jejich písemná obdoba. Ale pokud se zaměříme na jejich interpretace některými badateli, můžeme se pokusit utvořit si komplexnější obraz.
Už od doby bronzové se ve velké části Evropy objevuje motiv paprskovitého kola Tento symbol vyvolává asociaci slunečního kotouče. Některé okolnosti dokonce nasvědčují jeho uctívání, a to nikoliv jenom jako motivu spojeného se zemědělstvím. Na nesporné důkazy o slunečním náboženství si však musíme počkat až do římsko-keltského období, kdy se kolo stalo stálým atributem slunečního božstva. Toto se pravděpodobně objevuje už i na dánském Gundestrupském kotli (ten je ale datován už do doby železné), a za sluneční božstvo někteří archeologové označují i figurku s kolem v ruce, pocházející z francouzské Landouzy. Ta posloužila jako oběť bohu nebes Jupiterovi.
V tomto období si můžeme povšimnout splývání kultu římského boha Jupitera s mnohem starším (keltským) kultem. Důkazem pro to by měly být tzv. „Jupiterovy sloupy“. Tyto sloupy nesou údajně výjevy keltské náboženské tradice. Bůh na koni (koně měli v indoevropské náboženské tradici ke slunci blízko - Slunce bylo častokrát zobrazováno jako vůz tažený koňmi) nese „sluneční“ štít v jedné ruce, a druhou rukou svírající blesk zabíjí příšeru. Tento výjev má pravděpodobně symbolizovat boj světla s temnotou. Spojení slunce a boje můžeme mimochodem pozorovat už od doby železné, kdy bojovníci nosili sluneční talismany.
Další důkazy uctívání, můžeme nalézt takřka po celé „keltské“ Evropě. Někdy se k němu přiřazují malé hliněné sošky keltských bohyň-matek z Galie a Bretaně, nesoucí symboly vykládané jako sluneční. V rakouském Dürrnbergu bylo zase nalezeno zdeformované tělo asi osmi až desetileté dívky společně s bronzovými symboly kola.
Ale asi nejzajímavější sondou do mystického života lidí keltsko-římského období jsou nálezy slunečních symbolů vytesaných v Alsaských hrobkách. Ty měly osvětlovat hrob, stejně jako amulety darované mrtvým měly symbolicky chránit před temnotou a osvětlovat jejich cestu na onen svět.
Výše zmíněné doklady nejsou v žádném případě ojedinělé, spoustu indícií bychom mohli nalézt i na našem území. Ale i tyto nám stačí k tomu, abychom si udělali představu o významu životadárného Slunce v prakeltské a keltské kultuře.
Publikace:
Greenová, M. - Keltské mýty, Praha 2006
Allen, S.; Reynolds W. - Celtic Warrior 300 BC - 100 AD; Oxford 2001
Wilcox, P.; McBride, M. - Rome s Enemies 2 - Gallic and British Celts, London 1985
Keltové - Čechy, Morava, Slezsko
eshop.zdislava.cz
Ateliér Zdislava.cz