Bona - bašta Bójů, 3. díl

III. Zánik Galie Předalpské a archeologické nálezy
Území Bójů, jejichž populace byla podle historických zdrojů rozdělena na 112 kmenů, se v Předalpské Galii táhlo směrem na západ až k Parmě, směrem na východ se dotýkalo starobylé cesty Utis (Montone nebo Ronco Bidente) a směrem na sever dosahovalo až k Pádu.

V boloňské oblasti způsobil příchod keltské populace změnu v uspořádání hospodářského systému, který vytvořili Etruskové a jenž byl založen na osídleních městského typu. Došlo k všeobecnému zúžení rozlohy a ke změně v roli, kterou hrají města (Bologna a Marzabotto) a k přijetí systému osídlení rozčleněného do mnoha osad zemědělského nebo strategicky obchodního typu. To je vidět na příkladu pohřebiště v Casalecchiu a apeninské oblasti v Monte Bibele a Monterenzio Vecchio (Monterenzio).
V Bologni zůstalo po osadě Bójů jen několik málo stop - několik sporadických nálezů pocházejících z historického centra ukazuje pouze na frekvenci jejich pohybu na tomto území během galské epochy. Většina těchto předmětů je shromážděna v Museo Civico Archeologico di Bologna - viz www.comune.bologna.it/museoarcheologico. Odsud pocházejí také fotografie k článku. Nedaleko Bologne se také nachází výše uvedená archeologická lokalita - městečko Monterenzio, ve kterém funguje středisko keltské kultury Monterenzio Celtica - viz www.monterenzioceltica.com. Je zde také Archeologické muzeum Luigiho Fantiniho.
Archeologická dokumentace je tedy především pohřebního charakteru; jedná se o rozsáhlé pohřebiště nacházející se na západním konci Bologne. To bylo nalezeno v posledních desetiletích devatenáctého století na stejném území, kde se prováděly vykopávky etruských hrobů z období Villanova. K většině objevů došlo na statku Benacci a De Luca (vykopávky Antonia Zannoniho z let 1873 - 1876). K nim přibyly další objevy při vykopávkách Giovanniho Gozzadiniho a Edoarda Brizia na územích Arnoaldi a Benacci-Caprara.
Hrobů, které mohou spadat do období IV.-III.století př.n.l., je méně než 200 a z nich zhruba polovina je bez vybavení. Hroby - ve většině případů zahrabaná mrtvá těla - se nacházely ve střední hloubce mezi úložištěm nejstarších hrobů z období Villanova a vrstvou, kde se nachází hroby z římského období uložené nejvýše.
Ve vybavení se dají rozlišit významné nové prvky oblečení (spony, náramky) a zbroje, skládající se z železného meče, helmy a kopí.
Existuje jen velmi málo důkazů spadajících do období stěhování a prvního osídlení Bójů (380/375-330 př.n.l.). Tato fáze je v Bologni dokumentována dvěma bronzovými sponami z pohřebiště Arnoaldi. Vykopávky v Casalecchiu (zóně A) nedávno odhalily nové významné údaje spojené s tímto obdobím - bylo totiž objeveno pohřebiště se zhruba sto hroby bohatě vybavenými, především ozdobnými, předměty (spony, prsteny, náramky). Nález spadá do IV. století př. n. l. V Casalecchiu je málo předmětů z vlastnictví bojovníků, které jsou naopak naopak velmi zastoupeny v apeninském středisku v Monte Bibele, kde se v celé jedné třetině ze zhruba 160 hrobů našly železné zbraně.
Řecký historik Polybios popisuje, jak v roce 332 př.n.l. uzavřeli Keltové s Římem dohodu a započalo tak období míru trvající cca třicet let. Archeologická svědectví také odhalují, že období posledních desetiletí IV.století a počátku III.století př.n.l. bylo poznamenáno prosperitou a intenzivními obchodními styky s centry v severní Etrurii a s oblastí Jaderského moře.
Tradiční etruské předměty spojené s konzumací vína a pokrmů (keramické a kovové nádobí) a se sportovními ideály ("škrabky" - nástroje složené z dlouhé zahnuté lžíce, používané pro setření oleje a potu) se nacházejí ve vybavení hrobek z tohoto období společně s železnými keltskými zbraněmi typickými pro zaalpskou oblast. Integrace nové keltské složky s místní etruskou komunitou byla dokonalá. Uvnitř stejných pohřebišť se nacházejí hroby bójský válečníků, ve kterých jsou uloženy železné zbraně a nádobí na hostinu a stejně tak mužské hroby sice beze zbraní, ale s prestižními předměty, které byly identifikovány jako etruské.
Zvláštní pozornost byla věnována hrobům některých vysoce postavených osobností, které patřily k válečnické elitě. Jasným příkladem je hrob Benacci 953, kde se vedle plné výzbroje, výjimečně včetně helmy, nacházejí i jiné předměty. Jde o artefakty spojované také se sportovním ideálem (škrabky), s hostinami (keramické a bronzové nádoby), se hrami (hrací kostky a ukazatele skóre). Je zde též okázalá koruna ze zlatých lístků.
Nejjasnějším důkazem přežití a plné integrace etruské složky do keltského živlu je epigrafika: etruský nápis na černě nalakované misce v hrobu Benacci 968 "mi titles" - "jsem Titlova nádoba". Ten ukazuje na přítomnost jakéhosi Etruska pohřbeného v Bologni ve stejné části pohřebiště, které bylo počátku III.století př.n.l. vyhrazeno Bójům.
Ozdoby v ženských hrobech identifikují etnicko-kulturní vrstvu zemřelých - podle charakteristických spon s oboustrannou pružinou poznáváme keltské ženy. Naopak vřetena, přeslice a zrcadla zdobená bronzem odkazují na ustálenou tradici etruskou.
Počátkem III.století př.n.l. začíná období válečných událostí, často velmi krvavých, kdy proti sobě bojují na jedné straně Keltové, Etruskové a italické kmeny a na druhé straně Římská republika. Porážka obrovského vojska složeného z Etrusků, Keltů, Umbrů a Sannitů u Sentina (v kraji Marche) v roce 295 př.n.l. se odehrála jen několik let před dalšími katastrofálními konflikty. Etruskové a Bójové byli na hlavu poraženi v roce 283 př. n. l. u jezera Vadimone (mezi Orte a Bomarzem) a následující rok na dalším neupřesněném místě. Roku 283 př. n. l. došlo rovněž k zabrání nejstarší římské kolonie na území Senonů: Sena Gallica (Senigallia); v roce 268 př. n. l. došlo k zabrání další římské kolonie Ariminum (Rimini) a v roce 266 př. n. l. bylo podrobeno i umbrijské centrum Sarsina, což jasně vyjadřuje záměr Říma podmanit si území okolo Pádu.
Během II.století př.n.l. můžeme prostřednictvím hrobů válečníků sledovat vývoj zbroje, kterou Keltové používali. Přestože je boloňské pohřebiště málo významné co do množství hrobů vybavených zbraněmi (alespoň ve srovnání s výše citovaným apeninským pohřebištěm v Monte Bibele, uchovaným v Museo Civico "L.Fantini" v Monterenziu), je zde vidět jasná analogie mezi zbraněmi objevenými v Bologni a zbraněmi pocházejícími z jiných míst keltského světa. Je to znak úzkých a neustálých styků, a to nejenom v předávání předmětů či vzorů, ale také v přebírání celých válečnických technik, které se neustále měnily.
Typická výzbroj se skládala z příznačného železného meče, symbolické zbraně válečníka, s rukojetí potaženou organickým materiálem, zasunutého do železné pochvy. Ta je zakončena ochrannou špicí, často zdobenou jemnou zlatnickou prací.
Pochvu nosil válečník zavěšenou po pravém boku na opasku, který se během IV.století př.n.l. skládal z kožených řemenů a kroužků. Od III.století př.n.l. se změnil v kompaktnější celek, skládající se z železného řetězu, rozděleného na dva prvky. Jeden byl krátký a jeden dlouhý, vzájemně byly spojené koženými řemeny. Podle pohybů těla válečníka se oba prvky řetězu otáčely. Pokud se prvky zaklesly, zablokovaly pochvu ve svislé poloze (viz foto).
Důsledkem dřívějších restauračních prací za pomoci elektrolýzy ztratilo dnes mnoho železných předmětů pocházejících z hrobů v Bologni zcela svou někdejší patinu.
Bójové byli podrobeni v roce 224 a 222 př. n. l.; také Insubrové utrpěli ztrátu svého hlavního města Mediolanum (Milano) - zabrání latinských kolonií Placentia a Cremona v roce 218 př. n. l. znamenalo rozhodující krok k budoucí římské expanzi do Pádské nížiny a následné kontrole severní Itálie.
Události druhé punské války a přítomnost Hanibala v Itálii povzbudily poslední naděje předalpských Keltů a oddálily tak na pár desetiletí definitivní územní porážku, která byla završena zabráním latinské kolonie Bononia (Bologna) v roce 189 př. n. l. Dva roky nato následovala výstavba významné konzulární cesty via Emilia.
Území bylo konfiskováno a rozděleno mezi nové obyvatele. I když nelze zcela věřit slovům Strabónovým, jenž by po porážce nejraději viděl kmen Bójů zcela mimo italské území, ti, kteří přežili, zcela jistě v krátké době ztratili svou kulturní identitu. Ta byla absorbována a postupně integrována do nové reality římské nadvlády. Z Galie Předalpské se tak zakrátko, v období císaře Oktaviána (později zvaného Augustus), stal třetí region říše římské jménem Regio III...
Tak končí naše putování za Bóji v severní Itálii. Pokud však budou bohové nakloněni dalším cestám přes Alpy ve stopách Keltů, objeví se snad brzy na těchto stránkách nová reportáž ze skanzenu Monterenzio Celtica...